Řemenářství a brašnářství | Hemr.

Blog

Naučné články o výrobcích z usní a kůží, zpracování kůží a názvosloví.

Jednotlivé články

Řemenářství a brašnářství

Stručné historické nahlédnutí do zajímavého oboru brašnář-řemenář

Řemenářství se zabývalo výrobou sou­částí koňských postrojů - uzd, ohlávek, popruhů či opratí, dále pak různých typů opasků na oděv, řemenů na meče, na zvonce pro dobytek apod. Do výrobní­ho sortimentu náleželo také pletení bičů, zhotovování kabel, kapes, váčků i řeme­nů pro různé potřeby včetně převodových hlazenic. Druhy výrobků se prolínaly s výrobky sedlářskými a brašnářskými, což bylo příčinou nejednoho sporu a ne­jedné hádky.

Samostatných řemeslnických mistrů nebylo mnoho. Například za celé 16. století ve Starém i Novém Městě pražském vstoupili do měšťanského stavu pouze tři řemenáři. Řemenáři vytvářeli buď samostatné cechy, nebo se slu­čovali s uzdáři či sedláři. Cechy těchto řemesel vznikaly již ve 14. století, a patří tedy k nej- starším.

Brašnářské řemeslo v 16. století tvoří několik nepočetných samostatných speciali­zovaných oborů. Ty vznikaly především v hlavním městě, ale i v jiných větších aglo­meracích. Jako samostatná řemesla se však nedokázaly dlouho udržet a postupně se slučovaly s jinými příbuznými obory. Zjišťujeme tedy, že samostatní byli dříve takoví výrobci jako měšečníci, vačkáři, toboláři, taškáři a mošnaři. Měšečníci a vačkáři se zabývali zhotovováním váčků a měšců z kůže, toboláři šili toboly, tlumoky a pouzdra (holstry) k ručnicím, potahovali stolice a truhlice kůží a vyráběli i kožené polštáře. Na úbytku těchto specialistů se podílel fakt, že stejným typem zboží se zabývali i sedláři,uzdaři, ševci nebo jircháři, a také činnost obchodní konkurence - šmejdím, kteří dováželi do Prahy a jiných měst značné množství podobného typu cizího (hlavně norimberského) zboží, jež lépe vyhovo­valo tehdejší módě.

Nejčastěji však jsou řemenáři spojová­ni s výrobou pásů k oděvu. Pásy se staly nezbytnou součástí slovanského oblečení již v 8. století. Módní záležitost předsta­vovaly i v západní kultuře. Byly praktické především pro vojáky, kteří na nich nosili zavěšenou zbraň a další věci nutné pro vá­lečné výpravy i denní potřebu - nožíky, váčky, ocílky, klíče apod. Visely z nich řemínky ukončené krásně provedenými nákončími. Ne všechny pásy však byly kožené. Většina těchto módních doplňků se zhotovovala z textilního materiálu.Počátkem druhého tisíciletí význam opasku ještě dále Stoupal, dokonce se hradišti společenským symbolem. Na výro­bě opasků vysoce postavených vrstev se podílela celá řada řemeslníků; mnohé proto byly nesmírně cenné a drahé. Pásy nosili muži i ženy. Ženské byly spíše lehčí - tkané nebo pletené. Lze tak soudit podle absence přezek v ženských hrobech ze slovanského období. Ani u mužů se však kovové přezky nevyskytují příliš často a například v Cechách se nalézají na slovanských pohřebištích jen sporadicky. Můžeme tedy usuzovat, že kožený opasek nebyl u starých Slovanů samozřejmostí, spíše vzácností. Textilní pásy se nosily omotané kolem těla Skonči zastrčenými zepředu nebo po stranách tak, že pak volně visely zpod pasu dolů, anebo byly na koncích jednoduše převázány. Kožené opasky byly vždy jen úzké a obvykle sloužily k držení nohavic v bocích.

 

Častěji jsou pásy doloženy až v pramenech z 11. století, ale ví se, že tvořily běžnou součást oblečení již v antice. Souvislý historický vývoj výroby a používání řemenů a opasků lze jen stěží doložit. V každém období historického vývoje však podléhaly dobovým módním vlivům. Součástí oděvů se řemeny staly ve všech sociálních a spo­lečenských vrstvách. Jejich funkce byla jak praktická, tak zdobná. Pásy vládnoucích feudálu, rytířů či bohatých měšťanů se zapínaly kovovými sponami a ozdobami a byly vykládané kovem, drahokamy či perlami. Upevňovaly se na ně zbraně, kapsy a různé drobnosti. Výrobou honosných opasků se dokonce zabývali samostatní řemeslníci, kterým se říkalo pasíři. Prostí lidé k přepásání používali i obyčejný motouz. Pokud je známo, kožené opasky si od 15. století zdobili cínovými, měděnými a nejčastěji mosaznými plíšky.

Organizační struktura řemenářské vý­roby měla v 18. století podobu cechovní, ale pracovalo i mnoho fušerů, neorgani­zovaných výrobců, kteří své zboží dodá­vali především vesnickým zákazníkům. Cechy byly soustředěny pouze ve vět­ších městech. Jednotliví řemeslníci byli rovnoměrně rozšířeni po celém našem

území, aniž by vytvářeli větší výrobní centra. Relativně největší počet řemenářů se nacházel v Praze a na Kouřimsku, Rakovnicku a Chebsku. Rozmístění bylo vázáno především na městské aglomerace. Ve městech v této době pracovalo asi 98 % řemenářských mistrů. Například v Praze jich bylo šestnáct, ve větších městech se jejich počet pohyboval přibližně od tří do sedmi. V menších městech obvykle stačil jeden, nanejvýš dva řemenáři. Ve vesni­cích bylo jejich zastoupení spíše ojedinělé - jeden řemeslník pracoval pro širší okolí.

0 velikosti výroby v jednotlivých řemenářských dílnách například svědčí, že čtyři mistři v Českých Budějovicích zpracovali za rok jedenáct kusů kůží, ačkoli bylo v jejich možnostech zhotovit řemenářské zboží až ze sta kusů. Stejný počet mistrů v Soběslavi spotřeboval čtyřicet kusů kůží, zatímco jejich kapacita dosahovala sto padesáti kůží ročně.

Výrobním materiálem byla především hovězí kůže, která se nakupovala nejčastěji v surovém stavu, nevyčiněná. Méně často se kupovaly usně a ojediněle také juchty. Dále se pořizovaly hlavně přezky a barvy. Většina kůží pocházela přímo od řezníků, část také od židovských překupníků. U koželuhů nakupovalo kůže jen malé procento řemenářů. Kamenec a barvivo - přišila - se pořizovaly u místních kupců nebo židov­ských prodejců, někdy se také dovážely z blízkých obchodních center. Kovové přezky a doplňky řemenáři kupovali u kovářů v okolí svého bydliště.

Ani řemenáři nepatřili k sociálně silně postaveným řemeslníkům. Zakázek bylo čas­to mnohem méně, než by si představovali - konkurence totiž byla dost velká.

Tou byla i činnost fušerů, židovských obchodníků a pohodných. Pohodní totiž sami surovou kůži zpracovávali a pro nemajetné rolníky z ní za nízké ceny vykrajovali řemenářské zboží. Také řemenáři si z velké části surovou kůži sami vyčiňovali. Hotové výrobky se dělaly na zakázku, z velké části se však prodávaly na jarmarcích a místních trzích. Jen výjimečně zajížděli řemenáři se svým tovarem na jarmarky do vzdálenějších míst.

Na Slovensku se vytvořilo jedenáct samostatných řemenářských cechů. První vznikl v roce 1450 v Košicích, další pak v Bardejově, Prešově, Banské Bystrici, Bratislavě, Dunajské Středě a jinde. Sortiment řemenářských výrobků byl dost širo­ký - koncem 17. století představoval více než stovku druhů. Kromě postrojů, bičů, kabel, pouzder a opasků do něj patřily také řemeny na zvony a na šavle, řemeslnické zástěry, kůže na bubny apod. Po zrušení cechů začaly vznikat řemenářské spolky. Roku 1890 pracovalo na slovenském území pět set čtyřiaosmdesát řemenářů a sedlářů. Řemenáři svou činnost rozšiřovali také o produkci sedlářskou a brašnářskou, a tak byly všechny tyto výroby považovány za jedinou řemeslnou specializaci. V dalším vývoji počet řemenářských dílen postupně klesal, až jich počátkem 20. století bylo asi 512. Ve čtyřicátých letech 20. století patřila k lokalitám s největším počtem ře­menářských dílen Bratislava, kde se jich v té době nacházelo sedmnáct. V ostatních větších městech, jako je Žilina, Prešov, Liptovský Mikuláš, Stará Lubovňa, Trnava apod., jich pracovalo tři až šest.

S rozvojem galanterního průmyslu zanikala produkce jednotlivých řemeslníků. K obratu ve vývoji však došlo po roce 1989, kdy se objevil značný počet výrobců ručně zhotovovaného koženého zboží. Sortiment této novodobé produkce se přizpůsobil sou­časné poptávce. Tradiční opasky, kabely a řemeny nahradily módní pánské i dámské pásky ke kalhotám (především džínovým), moderní pouzdra na osobní doklady nebo například kožené spony do vlasů či drobné šperky - přívěsky, náramky, prstýnky.

Sériovou výrobou koženého galanterního zboží - dámských kabelek, aktovek, pás­ků, peněženek apod. - se zabývá kožedělný průmysl, který se po roce 1989 rozpadl do velkého množství drobných výrobních společností.

Publikováno: 7. 11. 2016

Sdílejte na Facebooku

Kontaktujte nás